*1992, Praha
Malby Alžběty Krňanské jsou silně vizuální a dekorativní, složené z výrazných linií plných barev a oddělené pruhy bílé a černé. Jsou nanesené na měkkém, pěnovitém materiálu, který z nich činí objekt hodný dotyků. Pozadí maleb – tedy stěna, která je nese, je též Alžbětou vymalována do barevných ploch teplých barev a oblých tvarů. To, co dělá je příjemné je činí příjemným až na hranici, kdy je tato příjemnost v současném umění zproblematizována. Vizuální a haptický apel byl v současném umění donedávna často odsuzován jako formalismus – vezměme si nálepku Zombie formalismu, který poukazoval na trendovost americké abstraktní malby konce nultých a první poloviny desátých let. Jenomže žádná abstrakce není bezobsažná a použití barev a tvarů, které může evokovat dekoraci ze školky má svůj smysl a místo na umělecké scéně stejně jako konceptuální díla a research-based umělecké přístupy. Naopak se tyto postupy a strategie znovu hlásí o své místo.
V jedné rovině by se dalo mluvit o feministickém aktu přitakání k těmto strategiím, zvlášť v kontextu probíhajících debat o péči a emocionální práci jako feministickém tématu a o dlouhodobém opomíjení těchto témat v kontextu pojetí práce, která se dlouhodobě považuje jako kreativní a nikoliv udržující. Ač se jako autor textu bráním používání kategorií mužské-ženské umění, fakt, že podkladem pro malby jsou hrací puzzle pro kojence evokuje klíč, kterým lze její práci číst. Akt hry, který dovoluje přeskládat díly puzzlí do libovolné kombinace společně s měkkým materiálem evokuje bezpečí mateřské péče, výrazné barvy a dekorativní linie vyvolávají jistý mateřský sentiment, který je nám podvědomně blízký a zároveň je pod přívalem suchých teorií, neustálé kritiky a skeptických zpráv zdiskreditován jako formální či nežádoucí. Jakobychom se báli přijmout blízkost a bezpečí, kterou tento sentiment vyvolává. Bojíme se, že je reakční? A co takhle to obrátit? „Školkovitost“ tedy nemá být čtena jako výtka – ale naopak jako zbraň či spíše lék na situaci, ve které se nacházíme.
