Ondřej Maleček

*1977, Praha

Ondřej Maleček je ze své nejvnitřnější povahy hravým romantickým situacionistou, románovým vypravěčem nevyčerpatelných příběhů. Jeho obrazy a kresby se rodí z akumulovaných zážitků a z míry jejich intenzity (od vitálních přetlaků, přes melancholické stavy až ke střízlivému chladu a ironickému nadhledu). Inspirační zdroje pro svou tvorbu čerpá z předmětné rozmanitosti světa a věcných stavů, které filtruje skrze svůj pozorovací talent, zvýšenou sensitivitu a percepci. V malbě pracuje s bezprostředností. Odtud expresivní povaha děl. To, co by si mohl vyfotit a uložit do paměti odosobněné technologie, si raději vybaví v mysli a zrekonstruuje na plátno či papír tak, abych se „po cestě“ záznamu nic podstatného nevytratilo. V automatismu ruky, plném lidské omylnosti a pochyb, nalézá dokonalý nástroj k interpretaci rozporných vjemů na podkladě předmětnosti, kterou zároveň zpřítomňuje a zároveň odhmotňuje. Z věcnosti činí nadčasové či snové situace, emancipované od svazující popisnosti a naopak zatížené mírou konkrétního prožitku, který zdánlivé banality podle nálady a momentálního nastavení dramatizuje, nebo zjemňuje.

Ondřeji Malečkovi se pod rukama vše, co spatří, a vše, čeho se dotkne, mění v symboly. Každý sebenepatrnější moment či detail se stává součástí jakéhosi nekončícího horizontu, jež plyne a odvíjí se jako meta-příběh vyprávěný výrazovými prostředky kresby a malby. Formy a jejich proměny promlouvají o dění probíhajícím na způsob spojitých nádob uvnitř i vně jednatele. Obrazy plní roli jakýchsi chvilkových „zastavení“, které vybízejí k meditaci vycházející z ambivalentního, osudového vztahu mezi okamžikem a věčností. Na konfrontaci, která je základem romantického pohledu na skutečnost. Kresby fungují jako opakovaně čtené básně, které se recipientovi někdy otevřou ihned, jindy mu začnou probouzet imaginaci teprve po opakovaném vnikání a ohledávání, třeba jen místy, sem tam, jako nepatrné průhledy do jiných neznámých dimenzí smyslového světa. Někdy opakované čtení a vnímání převrství prvotní efemérní těkavé nálady a vzniknou zcela nové, tvarově kompaktnější a vjemově komplexnější dojmy. Malečkovy obrazy plynou jako vyřčená slova a věty vypuštěné do prázdna prostoru, který zabydlují a kde žijí po svém, podobně jako organismy. Označují vztahy a konstelace, které mají jedinečnou růstovou (konstruktivní) i hroutící se (destruktivní) bytnost. Ta je přenosná ve sdílení, její založení je však čistě individuální, autorské, řekněme básnické. Obrazy a kresby budují jiný, paralelní svět, do něhož se lze utéct před stereotypy, mechanismy, prázdnotou a vyprahlostí současnosti. Vykazují prvky svébytného výrazu, či dokonce vizuálního „stylu“. Jsou v osobitosti rozpoznatelné. Zdánlivě opakují jevy a situace, aniž by je skutečně kdy opakovaly. Jsou repeticemi svobodné imaginace povstávající z fascinace časoprostorem v jeho nestálosti a pomíjivosti.

Text: Petr Vaňous