*1996
V roce 1929 vytvořil surrealistický malíř René Magritte jeden ze svých nejslavnějších obrazů Toto není dýmka (Ceci n'est pas une pipe) na jehož základě si musíme klást otázku, je na obraze dýmka? Je to dýmka, jelikož na obraze ji malba jasně definuje, ale přitom to není dýmka, jelikož z ní nemůžeme kouřit. Nejen jméno dýmka ale i obraz se skutečnou dýmkou nemají nic společného, i když slovo i obraz jsou jejím ukazatelem.
Jeden z charakteristických prvků, který v malbách Nikoly Kopp Lourkové je, jsou nespecifické, hybridně levitující formy různých útvarů, jež jsou obklopeny spletitým či volnějším pozadím, díky kterému se pohybujeme na poli reality a abstrakce. Toto pole, které se zdvojuje a následně se rozpadá do sebe a vytváří tím homogenní tvar do jehož proporcí se snažíme vměstnat objektivitu, by mělo být pomyslnou konečností obrazu. Ona konkrétnost a následná subverze tvarů má, podle mého, určitou naraci v naraci. Mám tím na mysli, že příběh, který vypráví nemusí být příběhem, jelikož postrádá na obraze plynoucí časovou osu, podle které bychom mohly převyprávět onen konkrétní příběh od začátku až do konce, avšak sám obraz může být převyprávěn, aniž bychom onu časovou osu potřebovali, jelikož naše mysl je schopna na základě imaginace a zkušenosti pochopit příběh jako takový. Ve výsledku se z toho může stát určitá parafráze Rubinovy vázy, jelikož vždy bude záležet jaký prvek při pohledu na ni zvolíme. Buď lze vidět černé tváře, které na sebe hledí na bílém pozadí, nebo bílou vázu na černém pozadí. A tak se obě interpretace střídají, ale nikdy neexistují současně.
Text – MgA. Vladimír Houdek, text napsán k sérii obrazů Flexible senses.
Nikola Kopp Lourková absolvovala bakalářské studium v ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida a Milana Saláka na pražské UMPRUM, kde v současnosti též pokračuje v magisterském studiu, nýbrž pod vedením Michala Pěchoučka a Dominika Gajarského.
