Magazine

Dávno jsou však pryč doby, kdy takovéto přehlídky mohly mít podobu velkých ideálů a snahu o porozumění na bodě mrazu. Festival vždy přichází se širokou škálou realizací a významnou roli v ní hrají živé performance; mnohdy takové, které jejich autoři každý den po celou dobu festivalu konají, často pro osamoceného diváka. Snaha zarýt smysl toho všeho divákům pod kůži rezonovala všemi instalacemi. Slovo divák se zde úplně nehodí; účastník je mnohem lepší. Většina dam odcházela s bizarním tetováním “70% real”. Vyšly totiž z prapodivné ordinace nadepsané “Dietní propaganda”, za jehož dveřmi s mlčící dívkou procházely procedurou, která je zasvětila do tajů post-pravdy. (K představení one-on-one patřila i čekárna ve staré koupelně. Na křesílkách ležel katalog organizace Propganda. Během své procedury jsem nemohla fotit. Tedy, možná.)

Popisek k fotce: Citát australské rapperky Iggy Azalea z písně Fancy. Ve svých jiných písních často nutí posluchačům svůj příběh o tom, že v cestě za slávou  musela potají vydělat na letenku do USA a potají se tak odloučit od rodiny. Realita je někde trochu jinde. odkaz: ZDE

 

Popisek k fotce: Mladá britská umělkyně Bria de la Mare je momentálně na pražské DAMU. Kdybyste to nepoznali, žena na koláži je Beyoncé

To nejhorší na tom bylo, že sebe zarytější člověk zažil, že si jej procedura podmanila. Její součástí bylo např. jezení fast foodových hranolek. Mohl odejít lehce zmatený a ofrněný, ale nikoli vystresovaný, na to byla procedura dost relaxační.

Rozložení zážitků jakoby se s patry budovy stupňovalo. Líčená performance byla součástí třetího patra, kde se také po většinu času hrály tzv. Fenomenologické recepty. Zde jste podstoupili další proceduru: neuvěřitelně roztomilou Light massage, při níž jsou platné oba významy anglické slova light – lehký a také světelný. Asistentka Vás uvedla krátkými slovy o tom, že některé nemocnice používají určité bílé světlo k uklízení svého prostoru. (Doteď nevím, jestli se jedná o vizuální úklid nebo jak říkala asistentka toto světlo rozkládá špínu a bakterie.) Následně jste si užívali efekty různobarevných světel na vaše tělo. Vrcholný moment pro mne nastal, když jsem ležela na masérském lůžku, myslím, že mi bylo svíceno na nohy a asistentka nonšalantně vhodila malé světýlko do jedné z mých bot, které mi předtím položila tak, abych na ně viděla.

Fenomenologické recepty byly perfektně zmanažované. Silným prvkem v nich bylo ocitnutí se v paměti někoho jiného. Při obou z nich figurovaly návody, někdy reálnější někdy méně reálné. Při jednom jste si vzpomínali na pomalu vytěsňované dětství a udělali citronovou limonádu, při jiném jste poslepu smažili palačinky. Asistentka, která mne při tom vedla, mi také vyprávěla, co v jejím životním příběhu palačinky znamenají (při psaní mi až naskakuje husí kůže). Když mi sňali pásku, seděly jsme u stolu s dvěma dívkami, všechny svoji palačinku. Tyto činnosti opravdu evokovaly něco z instrukcí, které dávalo světu v 60. A 70. letech hnutí Fluxus, např. Yoko Ono a její “přání”.

To, co se dříve nakouslo v mezích humoru, bylo na účastníka ve 4. patře vypuštěno s plnou silou. A při tom, pokud jste neměli rezervaci nebo nějakou tu trpělivost, čtvrté patro na  vás zapůsobilo jen divnými hluky a zavřenými dveřmi a možná partičkou neurotických lidí ve frontě.

Co máte dnes na sobě? Já třeba většinou mívám oblečení ze second handů. Je levné, mohu si vybírat mezi materiály a svými transakcemi přímo nepodporuji tzv. sweatshopy v Asii, kde dělníci pracují za minimální mzdu, se zhoršenými životními podmínkami, nelidskou pracovní dobou a procedurami, které je ohrožují na zdraví. V instalaci, kde jdete sám do místnosti s velkou projekcí, se setkáte s kostlivci ze skříně.

Dries Verhoeven připravil drásavou show, která zanechává mnohé otázky. Vše nasvědčuje tomu, že i tentokrát se jednalo o one-on-one show. Z 9 minut trvajícího scénáře (který je druhou stranou předepsaný pro všechny stejně) jsem utekla asi po minutě s panickým záchvatem, poté co se mi v hlavě jasně ozvala slova “tady já být nemusím”. Co dodat k tomu, že setkání s pohledem do textilní továrny údajně v Huangzhou, kde pracovnice kontrolují práci strojů stejně strojovými pohyby, mne zničilo, když se nacházím plná ideálů na začátku práce v textilním průmyslu.

Asi po hodině mi dovolili se vrátit. Problém je, že pracovníci ze sweatshopů málokdy v reportážích mluví. Jsou natočeni mimoděk, často aniž by věděli, co se o nich říká a kdo se na ně dívá. (Obrovsky silný přenos zvuku ze strojů, byl jedním z nejjasnějším příkladů manipulace. Vzpomínám si na zdánlivě nepodstatný moment, kdy si čínská dělnice poklepala na chránič sluchu, který měla pod čepicí. ) Automaticky vyplynou čistě jako oběti, jejich lidskost musela být už dávno zlomena. Dochází mi to vlastně až s časovým odstupem.  Pro ilustraci přikládám odkaz na druhý díl. To hlavní, co činí Verhoevenova díla tak tíživými, nechám na Vašem vlastním zjištění.

- video ZDE 

Poté, co mi zaměstnanci donesli vodu a ovívali mne letáčky, jsem se vydala dále. Nemyslete si, že festival byl jen pro sociálně zdatné, bylo zde i spousta naprosto tichých instalací, které číhaly, až se do vás pustí, kdy to budete nejméně čekat.

Jak nezničitelná je atmosféra starých paláců s vysokými stropy? Kdo by se bál takové instalace? Věřte ale, že rozhodnutí vydat se jednou nebo druhou cestou se rovnalo výběru modré či červené pilulky z filmu Matrix. Podotkněme, že v úžině končící chodba měla na začátku širší vchod. Doté levé se nášvtěvník musel prorvat. K oknu. Ke světlu zapadajícího slunce. K oknu. K výhledu. Na magistrálu…na díru.

Už nevím, v jaké konkrétní části budova se nacházela malá výstava Františky Králíkové jménem Stereotyp, obývající pouze dva pokojíky. Ten první byl absolutně prázdný. Jediné, co nápadně zářilo, byla skleněná stěna open officu budovy Fiorentina s kravaťáky jako ve vitríně. V druhé místnosti přední stránky skicáků úplně zatemnily okno a divák stál na černém molu, které jej vyvyšovalo nad mělkou vodní plochou, ve které se vystavovala aranž se ze střepů a kreseb, na nichž byly rovněž střepy. Cítila jsem se tam patřil pod anglickou kategorii “special snowflake”.

Po zážitcích ze čtvrtého patra jsem chtěla jen jedno: vrátit se na konec třetího patra a v rámci konceptuálního environmentu vzít kousek volně nabízené plsti a zabalit do ní kus svých bolavých emocí a zanechat na poličce. (Jako ukázka ležel na poličce papírek s nápisem “jako zabít ptáčka”)

Festival vlastně kolidoval se Signal festivalem. I když se může zdát, že by lákal úplně odlišné skupiny diváků, nová média na festivale figurovala překvapivě často. Signal festival nabízí různorodé světelné i projekční počiny, ale málokdy se mu daří výrazně přijít s něčím opravdu novým; jedním z důvodu mohou být fixní disciplíny i fixní místa. Např. právě při videomappingu projektor vždy zůstává skryt a celá záležitost se prezentuje jakožto zázrak a obsah je často nadesignovaný tak, aby vypadal jako jakési sfárání hluboko do historie objektu. Pasivní úslužnost a jasnou pozici projektorům naprosto nabouralo představení jménem UN:TIT:LED od uskupení T.I.T.S. Přímo vycházeli z Heisenbergovy teorie neurčitosti, podle které přesné měření jedné kvantity zmenšuje možnost znát další přidruženou kvantitu. Těmito kvantitami se stali diváci a herci.

Popisek k fotce: Akvárko, ve kterém se ukazoval pohled do celé místnosti. Mikrofon a kamera v akvárku snímala cokoli, co s ním člověk chtěl dělat. To, co divák do akvárka strčil, se promítalo na stropě.

Princip neurčitosti způsobil, že na konci toho všeho člověk spoustu věcí nevěděl. O tom, co zažil ani o sobě samém. Video, na kterém se sociofobní umělkyně natočila, jak před filmy ve tmě zpaměti odříkává své oblíbené scény, v někom může vyvolat smutek, v jiném respekt. To důležité je, že v jeho hlavě zůstaly často stejně aktuální dvě verze reality. Doufejme, že s dopadem tak fatálním, jako teorie Schrödingerovy kočky, která čeká v uzavřené aparatuře, až k ní s 50 % účinností dojde nebo nedojde smrtící plyn. Nevíme, jak se to uvnitř aparatury děje; a tak v naší percepci zůstává kočka mrtvá a zároveň živá.

Fotogalerie z oficiální webu festivalu 4+4 dny v pohybu.