Magazine

Stejně jako při výstavě Choker byl hlavním doprovodným textem k výstavě nikoli úvod, ale báseň. Jak to vlastně krásně souzní s antickým heslem básníka Horatia Ut pictura poesis čili “S uměním se to má jako s poezií”. Platón jen upozorňuje, že malbu ani poezii nelze mít za zdroj vědění. O vědění nejde. Moderní umění je často sémantické nebo označuje emoce velmi hraniční, zakoušené třeba jen určitou generační vrstvou. Nejsilnější emoci, kterou mi Christina Gigliotti připomněla v básni, je netrpělivost vůči momentu tady a teď. Jako například když se s přáteli sejdete, abyste sledovali zatmění měsíce. Zajímavé, ale máme pocit, že víme, jak to skončí. Děje se to rychle, ale ne dostatečně rychle na to, aby se průběh dal plynule pozorovat. Musíte občas odhlédnout, abyste viděli změnu. Jak prožít něco, co se tak moc nepodbízí? Co takový jev pro nás vlastně znamená? Naše schopnost se o to zajímat je to jediné, co víme a můžeme s jistotou říci.

Když jsem po přečtení básně spatřila jeden z obrazů, napadlo mne, že se jedná o ztělesnění šílené netrpělivosti s plněním geometrické mřížky. (Tady však vidíme, že kunsthistorická metoda tzv. empatického vcítění, jak ji razil např. Leo Steinberg tím, že se stavěl do póz figur na obraze, vede někdy jen k dílčímu, fyzickému přiblížení k umělci jako vykonavateli.)

Gigliotti si v básni stěžuje na to, jak strašně vypadají fotky zatmění na instagramu. V takové snaze vytanou na mysli impresionisté, kteří obrazy západů slunce v reálné situaci nahodili a poté dodělávali v ateliéru. Impresionisté se však asi moc nezaobírali otázkou, co znamenají jejich malby pro místo, kde budou vystaveny. Oni byli spíše lovci zážitků. Oproti nim na mne Filip Dvořák v těchto malbách působí jako lovec naopak té atmosféry, která nastává, když se žádný historický zážitek právě nekoná a my se vpíjíme do našich světniček naplněných tichem. Takové momenty si nárokují pocit věčnosti, bývají však většinou krátké.

Filip Dvořák tentokrát pojímá malbu jako doménu vizuálna. I 3D předměty jako kousky čalounění nebo dřeva jsou tak vyleštěné a dokonalé, že jejich haptické kvality se stávají podružnými. Většina z nás nežije na místě, které by se objevovalo v jeho fantaziích. Naše životy a byty, které si můžeme dovolit, často neobsahují nic z toho, po čem fetišisticky toužíme. Bývá to i proti diktátu praktičnosti. V mém případě je to např. nějaká vitraj nebo sklo z kulatých tvarovek, která dodává světlo, ale neláká vás ustavičně ven tím, že by bylo vidět vše za ním. Veškerý pohyb se po tvarovkách kouzelně rozmlžuje a tříští do spousty barev.

Vybavila se mi slova japonského fotografa Nobuyoshi Arakiho: “Pokaždé, když člověk podlehne nutkání vyjmout fotoaparát a namířit jeho objektiv na nějaký objekt, dochází k tomu z potřeby se jej zmocnit. Ve chvíli, kdy se fotoaparát spouští, má člověk pocit, že se mu objekt touhy podařilo uchopit; nakonec však nedrží v rukou nic, jen fotografii.”[1] Filip Dvořák netrpělivě roztírá. Velikost formátu, přecházivost a bohatost tahů štětce z této série obrazů z nich dělá prchavý vizuální vjem, který dost možná můžeme vidět trochu jinak vždy, když se na něj podíváme. Je jako na slovo vzatou metaforou malby, kterou pro renesančního učence Albertiho bylo okno. Je to vlastně malba konkrétní a abstraktní zároveň.

Touha zachytit nehmotné něčím hmotným je vlastně odvěký úkol veškerého umění. I proto asi od 30. let 20. století určitý stupeň dematerializace umění zahájily experimenty se světlem a technikou (aby se později v 60. letech daly do rukou performerů). Je to však znovu barokní umění, které v duchovní atmosféře světelných režimů ukazovalo i výjevy z profánního života. Zdroj světla býval povětšinou spíše skryt, ale jeho efekt byl nesmírný. Filip Dvořák to tentokrát obrátil; k obrazům dodal zdroje světla, ale v papírovém vydání.

Starší doba byla plná momentů a předmětů, které byly určené k tomu, být vlastně dematerializovány. Aniž bych se chtěla dopustit nostalgie, vidím v tom oproti dnešku rozdíl. V našich interiérech chceme mít často pocit, že vše je nadosah – svět venku, den, noc, kdykoli se zamane. Quadriga na berlínské brandeburské bráně možná kdysi v noci zanikala, ale o to větší byla její moc, když při rozbřesku znovu vítězně vyjela z temnoty ven.

__________________________________________________________________________

Holešovická šachta je náramná tím, že má k dispozici tři oddělné, asi tak stejně velké prostory a nechává vedle sebe působit často výstavy úplně odlišného ražení. Rozsah jejich výpovědi je tím podobný a dostane se rychleji do krve. Současně s výstavou Filipa Dvořáka totiž vedle běží výstava Jana Dotřela. Na jeho krajinných fotografiích se rozprostírá ticho, nebo alespoň zvuky, které si můžeme jen představovat. Jak zní tetrahedron, co se právě rozprsknul v lese? Ovlivní to nějak větve borovic, rostoucí podle Fibonacciho posloupnosti? A bludičky? Těm to asi neřekne nic, protože je věda nepřipouští. V naší mysli se ale bludičky slétnou a uspořádají o tom koncil. V mysli vědců exploze vyšle světlo napříč galaxiemi. Ontologické fotografie Jana Dotřela dají nahlédnout něco z mimo-lidské perspektivy světa, kde čas je prostor.

Odkazy:
Artmix. Česká Televize 2012. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123096165-artmix/212562229000002/obsah/194138-talent-filip-dvorak

Cenu kritiky za mladou malbu získal Filip Dvořák. Jeho polystyrenové desky parafrázují baroko. 7. 2. 2018 Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/cenu-kritiky-za-mladou-malbu-ziskal-filip-dvorak-jeho-polyst/r~fd0126ea0c2c11e89efbac1f6b220ee8/?redirected=1538559584

Roman Buxbaum, ed., Images for images: artists for Tichy, Tichy for artists. V Praze: Tichy Ocean Foundation, 2013.

Poznámky

[1] Roman Buxbaum, ed., Images for images: artists for Tichy, Tichy for artists. V Praze: Tichy Ocean Foundation, 2013.