Zajímavosti

21.12.2018

Fotografie a soukromí

Dokumentární fotografie, focení ulice a neznámých lidí. Jak to vlastně je s právem na soukromí při fotografování na veřejnosti a jak se toto právo vyvíjelo? Od vynálezu fotografie až po současnost je tato otázka stále citlivým tématem.

https://www.lepoint.fr/culture/henri-cartier-bresson-l-oeil-du-xxe-siecle-03-08-2017-2147777_3.php?f

Dokument v ulicích začíná být poměrně složitý, málokdo chápe, že prostě jen dokumentuješ život. Mnoho lidí v tvé činnosti hledá něco podezřelého a od tohoto pocitu se musíš oprostit, jinak neuděláš vůbec nic.“[1]

Otázky týkající se fotografie a vlastnictví vyobrazení jedince vyvstaly již s vynálezem fotografického aparátu samotného, dále také s rozvojem filmu a televize. Díky těmto technologiím, které umožňují zachycení obrazu se v podstatě vizuální obraz oddělil od reálného subjektu. Celý vizuální svět, od vyobrazení jedince přes dovolené či různá představení, je najednou možné zachytit, uchovat, reprodukovat a také komodifikovat.

Známé osobnosti a celebrity za mediální slávu zaplatili téměř úplnou ztrátou soukromí, s příchodem těchto médií se ale změnil také charakter vizuální stránky běžného člověka – člověk si uvědomil, že jeho podoba může být nyní na veřejnosti zachycena. Naskytla se tedy otázka, jak chránit svoje soukromí a vyobrazení sebe samého před vševědoucími médii, jak předejít zneužití těchto snímků ostatními k případným komerčním účelům?

 

Expanze obrazové domény v 19. století přinesla množství právních a etických problémů. Vytvořeny byly dvě právní doktríny chránící osobnost: právo na soukromí a právo na ochranu osobnosti. Obě se soustředily převážně na definici „individua“ a toho, co může být považováno za soukromé a co naopak musí být poskytnuto veřejnosti. S tímto se vynořily také etické otázky týkající se vlastnictví vyobrazení, vztahu mezi portrétovaným subjektem a tím, kdo toto vyobrazení využívá. Měla by být subjektu vždy dána příležitost k vyjádření souhlasu s jeho zachycením? Diskutovány začaly být také fotografické a filmové techniky narušující soukromí jedinců, jako jsou skryté kamery a mikrofony, či teleobjektivy.

Právo na soukromí ve své podstatě spočívá v právu být ponechán o samotě, bez nechtěné pozornosti. To se ale mění ve chvíli, kdy se člověk nachází na veřejném místě (ulici, obchodě). Zde se toto právo ztrácí a člověk tak může být vyfotografován, stát se objektem zájmu umělců, dokumentaristů, filmových tvůrců – a to aniž by si toho byl vědom nebo s tím souhlasil. Právní legislativa se tak zaměřila spíše na ochranu proti komerčnímu přivlastnění jména a vyobrazení jedince, zároveň ale povolila rozsáhlé neautorizované využití vyobrazení ve zprávách, či dokumentárních filmech v zájmu potřeby informovanosti publika (v ČR tuto problematiku aktuálně upravuje zákon č. 89/2012 Sb., § 84-90). Jedinec vyfotografovaný na veřejném místě se ale díky snímku může také nechtěně dostat do kontextu, který se neslučuje s jeho názory či hodnotami. To se ovšem může stát i pokud souhlas k natáčení či fotografování udělí, jelikož vlastníkem fotografie nebo jiného zobrazení je pak autor a ten s obrazem dále nakládá. Nejen, že se subjekt fotografie/filmů poté již na ekonomických výhodách plynoucích např. z prodeje fotografie nepodílí, ale ztrácí také kontrolu nad politickým či sociálním kontextem, do kterého se může vyobrazení dostat.

Historie fotografie taktéž oplývá zajímavými právními případy spojenými s výše popsanými problémy. Slavným se stala např. kauza „Milenců na farmářském trhu“ z roku 1953, která se týkala manželů vyfotografovaných bez jejich souhlasu Henri Cartier-Bressonem na farmářském trhu v LA. Fotografie zachytila pár v laskyplné póze a byla použita nejprve jako celostránková zvětšenina v časopisu Harper´s Bazaar a to u článku „And so the world goes ´round“. Následně byla fotografie prodána časopisu Ladies´ Home Journal a použita jako ilustrace článku o lásce – zde se manželský pár na fotografii poznal a časopis zažaloval za narušení jejich práva na soukromí a ponížení plynoucího ze zachycení a zveřejnění pro ně nelichotivé pózy. Kalifornský soud ale rozhodl, že „právo na soukromí nesmí být rozšířeno za účelem zákazu jakéhokoliv publikování věci, která může být ve státním či všeobecném zájmu“[2], navíc nebyla fotografie pořízena tajně na pozemku manželů, ale na veřejnosti, kde tuto pózu zaujali dobrovolně a ta se tak stala součástí veřejné domény.

 

 

Henri Cartier-Bresson 1946, Zdroj: www.pro.magnumphotos.com

Slavní fotografové jako např. Dorothea Langeová či Henri Cartier-Bresson na fotografiích dokumentárního typu, často neautorizovaných či tajně vyfocených, postavili svou kariéru. Subjekty jejich fotografií se podrobily věčné obrazové existenci, ale žádné ekonomické výhody plynoucí z jejich ztráty soukromí nezískaly. Můžeme sice namítnout, že hodnotu fotografie tvoří výhradně umělec, nikoliv to, co je na ní vyobrazeno, ale některé tyto fotografie se staly natolik slavnými, že zachyceným subjektům přinesly značné nepříjemnosti. Manželé z fotografie „Milenci na farmářském trhu“ cítili, že bylo narušeno jejich soukromí a např. dcera ženy ze snímku, nerozlučně spjatého s Velkou hospodářskou krizí v USA, „Kočující matka“ D. Langeové (1936) v jednom z rozhovorů[3] uvedla, že fotografie přinesla její rodině hanbu a stigmatizaci, za kterou se styděli a přáli si, aby s touto fotografií nebyli dále spojováni.

 

 

Dorothea Langeová: Kočující matka (Migrant mother), únor/březen 1936, Zdroj: www.cs.wikipedia.org

O to více se podobné kauzy odehrávají také v současnosti. Za všechny připomeňme alespoň amerického fotografa Arneho Svensona, kterého v roce 2013 zažalovali obyvatelé z protější budovy v New Yorské čtvrti Tribeca poté, co zjistili, že je fotografoval teleobjektivem v jejich prosklených apartmánech v cyklu "The Neighbors". V tomto případě New Yorský soud uznal, že Svenson mohl sousedy fotografovat bez jejich písemného souhlasu a to podle Prvního dodatku Ústavy USA, která zaručuje svobodu vyznání, tisku a projevu.

Arne Svenson, Zdroj: www.arnesvenson.com/theneighbors.html

Jak je vidět, názory na to, co je etické a co je již "za hranou" se diametrálně liší. Zvážení těchto otázek a také přiměřenosti fotografie a jejího využití, nakonec zůstává hlavně na fotografovi samém.

Zdroje:

Larry Gross, John Stuart Katz, Jay Ruby (ed.): Image Ethics: The Moral Rights of Subjects in Photographs, Film and Television, Oxford University Press, NY, 1988

Rozhovor s Imrichem Veberem, časopis FOTO č. 11, květen 2013, str. 23-24

http://edition.cnn.com/2008/LIVING/12/02/dustbowl.photo/index.html

Poznámky:

[1]   Z rozhovoru s Imrichem Veberem, časopis FOTO č. 11, květen 2013, str. 23-24

[2]   Larry Gross, John Stuart Katz, Jay Ruby (ed.): Image Ethics: The Moral Rights of Subjects in Photographs, Film and Television, Oxford University Press, NY, 1988, cit. ze str. 143

[3]   http://edition.cnn.com/2008/LIVING/12/02/dustbowl.photo/index.html

Autor článku Petra Widžová