Magazine

Výstava Beuys Don’t Cry se pokouší zachytit mizející, dnes již téměř nepolapitelnou hranici mezi skutečným a virtuálním světem. Pro trojici autorů jsou digitální média a virtuální realita - tedy schopnost myslet digitálně - přirozenou součástí života. A možná právě proto hledají únik z ní, a to i přesto že pracují s nástroji elektronických médií. Ve své tvorbě realizují vize míst a krajin, hledají a objevují známé i neznámé světy. 

 

Trojice autorů čerpá inspiraci v internetovém prostředí a pracuje s jeho specifickou vizuální estetikou a prostorovými zákony, které převádí v reálné site specific instalace. Tvůrci konfrontují tak diváka skrze různá média jako je video, objekt, malba s fragmenty dnešní materialisticko-kapitalistické společnosti. Tyto symboly (brand, značka) autoři parodují a všelijak manipulují, aby je pak zasadili do fantaskních mnohdy post-apokalyptických vizí krajin budoucnosti. Ony nepravděpodobné reality mohou být nenaplněnými vizemi, ale tak jistě reflexemi současných kulturně-společenských dilemat ať už jde o vztah k přírodě, ekologii, systémům komunikace a otázkám spojených s vlastní identitou.

text: Veronika Zajačiková

Andrea Mikysková, Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák: Beuys don't cry /// 15. 1.-19. 2. 2019 /// Entry Gallery, Pragovka
Kurátorka: Veronika Zajačiková

Malíře Patrika Kriššáka můžete znát také z naší online galerie, jeho díla najdete zde.

Aleš Novák se ve své volné tvorbě dlouhodobě zabývá aktualizací historických směrů a jejich principů současnými materiály i myšlením. Nutnost vyrovnat se s otázkami týkajícími se post-internetového způsobu instalace i odkazu dějin umění Aleše provokuje k radikální reakci na galerijní prostor:
Do funkcionalisticky projektované budovy Ministerstva pošt a telegrafů, dnes sloužící jako ateliéry pod názvem Pragovka Art District, umisťuje svéráznou „neobarokní“ instalaci. Funkcionalistický sloup uprostřed galerie využívá jako odrazový můstek pro objekt s hlubokým duchovním významem. V instalaci používá téměř výhradně nalezených postmodernistických kusů nábytku, které sestavuje do sochařského tvaru s jistou dávkou divnosti: sochy a objekty, které vytváří, jako by odkazovaly k dílu barokního sochaře, který zapomněl zemřít a stále experimentuje s materiály, které mu přicházejí pod ruku. 
Aleš Novák je umělcem navýsost poctivým: barokní duchovnost pro něj není jen pojmem, je o ní vnitřně hluboce přesvědčen.

Tvarosloví, známé z barokních staveb, urputně taví do nových forem, aby svedl svůj osobní zápas se zubatou příšerou funkcionalismu. Meditace se u Aleše stává přirozenou součástí vzniku díla, stejně, jako je jeho dílo přirozenou součástí okolí jeho ateliéru, potažmo sebe sama. Ve výstavě pro Pop-Up dospívá k formám, jež namísto prostého opakování viděných situací vytvářejí z recyklovaných dřev a kusů nábytku svébytnou uměleckou výpověď. Vzniká tak snadno uvěřitelný „gesamtkunstwerk“, o jehož možnostech v dnešní době všichni pochybujeme. Všichni, až na Aleše Nováka.

text: Lucie Nováčková

Aleš Novák: Postbarokní folklór aneb Jak zmarnivět funkcionalismus /// 15. 1.-19. 2. 2019 /// Pop-Up gallery, Pragovka
Kurátorka: Lucie Nováčková