Magazine

Nejedná se však o přirovnání jako z lifestylového magazínu, Weaver se totiž skutečně zabývala knihou Teorie Mladé dívky od Tiqquna (autorem českého překladu, který vyjde v roce 2019, je Václav Janoščík). Grace Weaver se doznává, že chce být až trapně autentická vůči své vlastní životní zkušenosti jako dívka v 21. století. Co to znamená? Být mladou dívkou dnes není vyhrazeno jen pro ženy. Je to situace, která představuje komplikovaný mix síly pocházející z mládí a sexuality, ale rovněž ponižující sebe nahlížení, které je nám komunikováno skrze obrovskou škálu produktů a modelů, a slabost, která osciluje mezi zbraní a štěstím.

To fascinující je, že na první pohled malby v jejím specifickém stylu snadno zapadnou jako historický artefakt; barvy jsou jasné a jednolité, ale umírněné, někdy vypadají až zastarale. Inkarnáty figur jsou překvapivě nesoučasně hnědé, jakoby je snad maloval Gauguin. Nějak podobně také tvary figur vyplňují plátno; někdy se svíjejí do až abstrahujících tvarů a jejich těla do sebe vrážejí a zakusují se, jakoby je naskicoval snad Matisse (a dokončil Picasso). A pod touto efektní „vyčpělostí na oko“ se skrývá bodrá ilustrace života v 21. století. Cesta metrem, činnosti v parku, ale i intimní výjevy z koupelny mladého páru. Je něco zneklidňujícího obzvláště na těchto výjevech párů, na jejich tvářích se úsměv roztahuje jako zip, jejich výrazy bývají mnohoznačné. Často to bývají chlapec a dívka přibližně stejného věku, přičemž jeden na druhém často provádí nějaké „násilí“, například mu roztahuje obličej. Na jejich tvářích se úsměv roztahuje jako zip na všechny strany, a jejich úzké oči podávají výrazy zarážející mnohoznačnosti. Myslím při tom snad na Modiglianiho nebo na syntetický kubismus, ale naposledy se takto páry chovaly především na obrazech holandského žánru (nebo Lucase Cranacha); na portrétech věkově nerovných párů či lichvářů s manželkami.

Weaver mluví o své inspiraci populárním teoretikem T. J. Clarkem. Překvapivě například jeho výkladem Pietera Brueghela staršího a jeho malby The Land of Cockaigne; v něm se pozastavuje nad tím, že v němčině zní název malby „Schlaffenland“, což volně v překladu znamená „nenasytný líný kraj“, nebo „kraj mléka a strdí“. Představa takového kraje Weaver utkvěla, až do něj chtěla zasadit celou sérii maleb. Je to místo někde mezi realitou a pohádkou, kde ctnosti a neřesti defilují v podobě přehnaných postaviček (které máme díky Disneymu všichni tak rádi). Zkoušela si představit, jak by „kraj mléka a strdí“ vypadal očima 21. století. Definuje ho jako místo blahobytné leč prázdné, luxusní a „lehké“ jako odtučněné latté v jednom.

Chtělo by se snad říct také „roztomilé“, ale opatrně. Tato vlastnost nebo spíše emoce, díky které i zvířecí matky pečují svědomitě o své potomky, je velmi hluboko zažraná do naší generace skrze dětské seriály, ale tím, že je odtržená od svého skutečného zdroje, se často mísí s něčím temným. Cituje Sianne Ngai, která říká: „Roztomilost není pouze estetizace, nýbrž erotizace bezbrannosti.“ „Jako děti milujete svou Barbie takovým způsobem, který vyžaduje mít nad ní absolutní kontrolu. Musíte však býti svobodní, abyste jí byli schopní ufiknout všechny vlasy nebo jí dekapitovat.“¹ Není to prý moc daleko od toho, jak zachází s figurami na svých obrazech.

 

 

Umělci a umělkyně jako je Weaver jsou rozhodně hodni našeho zájmu, i když mohou na první pohled zosobňovat příliš jednoduchou polohu jako revival pop-artu pod starožitným filtrem. V Česku za současné garanty figurativní malby často považujeme malíře z generace rodičů či prarodičů mileniálů, jako je Lubomír Typlt nebo Jiří Sopko, kteří sebou v některých případech nesou traumata nepřístupná dnešní generaci. Potřebujeme také umění, které s nadhledem vyjevuje život současné generace, kde se válka o opravdový život často odehrává při každodenních úkonech.

1. Studio visit, interview. https://kubaparis.com/grace-weaver-studio-visit/