Magazine

Roku 2012 se našli Ugnius Gelguda a Neringa Černiauskaitė (která nejen tvoří ale je i spisovatelkou a kurátorkou) na velké výstavě ve Vilniusu. Pakui Hardware si říkají od roku 2014, kdy se litevští umělci chtěli více adaptovat poté, co se přestěhovali do New Yorku. Pakui je mýtická postava běžce z Hawaie, který byl díky své rychlosti schopen celý ostrov za den šestkrát oběhnout. Hardware odkazuje k materialitě, a to nejen technické, podle jejich slov vlastně i živoucím tělům.¹ Tělo však zobrazují v jakési fantazii technologií, která už dávno není fiktivní cyberpunk, ale často skutečný „vnitřní portrét orgánů“ pod tlakem kapitalismu, který na něj vyvíjí své specifické nároky. Být stále fit, krásný, sportovní, jíst zdravě, jíst výživně, bavit se o tom, o jiných věcech pomlčet.

Jejich tvorba vychází ze soustavného společného studia nejrůznějších globálních témat, o kterých běžný smrtelník může jevit jen okrajový zájem. Nejsou součástí médií, a přeci se nás všech týkají. Duo evidentně tvoří jakýsi „think-tank“ – sleduje věci, u kterých se zdá, že je běžní lidé už absolutně nemohou ovlivnit. Nenechávají se do témat však vtáhnout nebo se příliš ovlivnit, neformulují moralizující postoje. Jejich tvorba jakoby těžila z čehokoliv, co v nich informace zanechaly.

Jakoby se lidská těla měla vývojem a možnostmi snažit držet krok s vývojem technologií. Příznačná je inspirace současnými protézami (které nedávno v pop music naprosto zheroizoala Viktoria Modesta) - používají často kov, silikon, který je nejčastější náhražkou věcí v tělech. Silikon si oblíbil např. také český Jan Turner, který do něj zalívá staré pahýly dřeva, a tímto sentimentálním krokem se ptá po skutečné síle našeho environmentálního žalu. Pakui Hardware namísto toho zalijí do silikonu chia semínka. Zmonumentalizují superpotravinu.

Jakoby se lidská těla měla vývojem a možnostmi snažit držet krok s vývojem technologií. Příznačná je inspirace současnými protézami (které nedávno v pop music naprosto zheroizoala Viktoria Modesta) - používají často kov, silikon, který je nejčastější náhražkou věcí v tělech. Silikon si oblíbil např. také český Jan Turner, který do něj zalívá staré pahýly dřeva, a tímto sentimentálním krokem se ptá po skutečné síle našeho environmentálního žalu. Pakui Hardware namísto toho zalijí do silikonu chia semínka.  Zmonumentalizují superpotravinu.

Jejich první prezentace v Česku proběhla v lednu 2018, a to formou performativní přednášky na pražské UMPRUM. Tématem byla myšlenka symbiotické autonomie. Např. na Carnegie Mellon University se uvažuje o robotech pohybujících se v rámci kampusu školy. Roboti, avšak bez rukou (!), jsou záměrně indisponovaní – a proto musí vždy požádat o pomoc lidi. Lidé se mají následkem toho cítit být za ně zodpovědní a roboti jsou zodpovědní za ně - je to vzájemná závislost, kterou způsobuje limitovanost těl – která zde vystupuje co by pozitivum. Jinak vyústila myšlenka toho, když algoritmy či neuronové sítě, vystupující např. na internetu jako osoby, by se dožadovaly jednání jako s lidskou osobou.

Pakui Hardware zastupuje galerie Exile v Berlíně. Již vystavovali ve velkých galeriích a muzeích celého světa (New York, Paříž, Riga, Frankfurt, Moskva…) Obdrželi grant IASPIS ve Švédsku v r. 2014 a byli rezidenti v Rupert, ve Vilniusu. Černiauskaitė píše do Artforum, Flash Art, Parkett, MAP, Mousse magazine. Je editorkou webového časopisu www.artnews.lt.

Odkazy: https://www.youtube.com/watch?v=MhZPo8W4lt0

 

1. https://artalk.cz/2018/02/0,7/o-limitech-tela-a-technologie/