Architektura

01.08.2018

Když se architektura stává exponátem: Arcidiecézní muzeum Olomouc

Olomouc je historicky společenským, kulturním, ale i uměleckým srdcem Moravy. Tuto výsadu si uchovává do značné míry i v současnosti, kdy se může pyšnit mnoha respektovanými institucemi, mezi které řadíme mimo jiné i Muzeum umění Olomouc, jehož nedílnou součástí je od roku 2006 i Arcidiecézní muzeum, které nalezlo svůj domov v zrekonstruovaném konglomerátu budov tzv. Přemyslovského hradu při katedrále sv. Václava.

Oblast tzv. dómského návrší se svým historickým významem řadí po bok pražského hradu, jelikož stejně jako v našem hlavním městě, i zde byly úzce spjaty dva mocenské světy, tedy sídlo panovníků – zástupců moravské větve Přemyslovců a vedle nich i centrum duchovní správy reprezentované olomouckými biskupy. Díky historickému vývoji se tak do dnešních dní dochoval pozoruhodný komplex budov různého stáří, které mají nepopiratelnou uměleckou, historickou, ale i společenskou hodnotu. Když se tak v 90. letech 20. století začalo uvažovat o rekonstrukci celého areálu a jeho novém funkčním využití, bylo více než zřejmé, že bude nezbytné klást neobyčejný apel na zachování stávajících hodnot při souběžném umožnění nového využití budov.

Příběh rekonstrukce objektů se začal psát v roce 1997, kdy získalo Muzeum umění Olomouc povolení Ministerstva kultury k využití národní kulturní památky. Na nelehký úkol vytvořit muzejní instituci v souboru organicky srostlých staveb vzniklých v časovém horizontu šesti století se rozhodlo muzeum reagovat vypsáním architektonické soutěže. Odborná komise, sestavená z osobností jako jsou Rostislav Švácha či Zdeněk Lukeš, označila za nejkvalitnější projekt mladých architektů z ateliéru HŠH.

Podle jejich návrhu se jako první dočkala rekonstrukce tzv. Hospodářského dvora sloužícího jako technické zázemí muzea a kanceláře zaměstnanců. Objekt, který byl ve špatném technickém stavu, vyžadoval v architektonickém řešení řadu kompromisů. Ty však umožnily faktické „přežití“ jeho historické hodnoty. Toho tvůrci návrhu docílili za použití principu kontrastu starého a nového, když do objektu vkládali nové buňky, které měly umožnit bezproblémový kancelářský provoz, ale i poskytnout vhodné podmínky pro uložení nevystavovaných uměleckých děl. Inspiraci při koncipování této myšlenky pak architekti hledali například v mnišských celách. Jejich snahou přitom bylo vytvoření trvanlivého prostředí, které nebude vyvolávat přílišné emoce a bude se měnit podle uživatelů, respektive odlišných obsahů, které do těchto buněk tito uživatelé přinesou. Slovy architektů tak „ve staré skořápce jsou rozesety nové ocelové a betonové organismy, které mohou v čase přibývat, ubývat, nebo být nahrazeny jinou vnitřní tkání pro nový život."

Již tato rekonstrukce naznačila, jak o architektuře členové ateliéru HŠH uvažovali. Především vymezování nového a starého, ale i práce se specifickými materiály, se staly základním prvkem rekonstrukce objektů muzea. Do románského Zdíkova paláce, ale i dalších částí vložili betonovou strukturu, která si zdánlivě podmaňuje prostor a dává mu značnou užitnou hodnotu, zároveň však s respektem a značným odstupem navazuje dialog s historickými hmotami. Všimnout si můžeme především skutečnosti, že se architekti snažili vyhnout revitalizaci objektu, který by nutně pokřivil autenticitu původních objemů. Namísto toho vedle sebe kladou staré a nové, koexistující vedle sebe, aniž by navzájem zpochybňovaly svoji výrazovou a hodnotovou autonomii. Mnozí se přitom mohou pozastavit nad volbou materiálu. Architekti používají výlučně betonu, skla a železa, které jim umožňují vytvoření onoho dialogu starého a nového, tedy něčeho, co divák obdivuje jako umění minulosti, s něčím, co mu prožitek umožňuje a umocňuje. Nutno však podotknout, že právě pro kvalitu tohoto řešení si umělecký obdiv zaslouží právě i novodobé prvky a vedle vystavených děl tak můžeme jako vystavený exponát ocenit i celkové architektonické řešení výstavního prostoru. To nám koneckonců potvrzují i nesčetné úspěchy této realizace, když muzeum získalo cenu Stavba roku 2007, bylo nominováno jako zástupce ČR na cenu Miese van der Rohe 2007, ucházelo o titul Evropské muzeum roku 2008 a v neposlední řadě v roce 2015 získalo titul Evropského dědictví, na jehož udělení se vedle kvality sbírek či aktivit muzea podílela i architektonická koncepce areálu.

Zdroje:

Frank Weiner Arcidiecézní muzeum Olomouc: Přestavba muzeí – spoj mezi tabulou rasa a existujícím, Era21, č. 5, 2006, s. 51-52

https://www.archiweb.cz/b/arcidiecezni-muzeum-olomouc

https://www.archiweb.cz/n/souteze/arcidiecezni-muzeum-olomouc-se-bude-v-dublinu-uchazet-o-titul-evropske-muzeum-roku

https://www.archiweb.cz/b/arcidiecezni-muzeum-hospodarsky-dvur

https://www.lidovky.cz/arcidiecezni-muzeum-olomouc-dgb-/design.aspx?c=A120425_105705_ln-bydleni_glu

https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/arcidiecezni-muzeum-evropske-muzeum-roku-20080518.html

http://ftp.npu.cz/pro-odborniky/pracoviste-npu/generalni-reditelstvi/novinky-vypis-vsech/news/novinky-archiv/news/17463-arcidiecezni-muzeum-v-olomouci-ziskalo-jako-prvni-v-ceske-republice-prestizni-titul-evropske-dedictvi/

http://www.muo.cz/arcidieceni_muzeum_evropske_dedictvi--990/

Autor článku Radim Weiss