Již tato rekonstrukce naznačila, jak o architektuře členové ateliéru HŠH uvažovali. Především vymezování nového a starého, ale i práce se specifickými materiály, se staly základním prvkem rekonstrukce objektů muzea. Do románského Zdíkova paláce, ale i dalších částí vložili betonovou strukturu, která si zdánlivě podmaňuje prostor a dává mu značnou užitnou hodnotu, zároveň však s respektem a značným odstupem navazuje dialog s historickými hmotami. Všimnout si můžeme především skutečnosti, že se architekti snažili vyhnout revitalizaci objektu, který by nutně pokřivil autenticitu původních objemů. Namísto toho vedle sebe kladou staré a nové, koexistující vedle sebe, aniž by navzájem zpochybňovaly svoji výrazovou a hodnotovou autonomii. Mnozí se přitom mohou pozastavit nad volbou materiálu. Architekti používají výlučně betonu, skla a železa, které jim umožňují vytvoření onoho dialogu starého a nového, tedy něčeho, co divák obdivuje jako umění minulosti, s něčím, co mu prožitek umožňuje a umocňuje. Nutno však podotknout, že právě pro kvalitu tohoto řešení si umělecký obdiv zaslouží právě i novodobé prvky a vedle vystavených děl tak můžeme jako vystavený exponát ocenit i celkové architektonické řešení výstavního prostoru. To nám koneckonců potvrzují i nesčetné úspěchy této realizace, když muzeum získalo cenu Stavba roku 2007, bylo nominováno jako zástupce ČR na cenu Miese van der Rohe 2007, ucházelo o titul Evropské muzeum roku 2008 a v neposlední řadě v roce 2015 získalo titul Evropského dědictví, na jehož udělení se vedle kvality sbírek či aktivit muzea podílela i architektonická koncepce areálu.
