Z dějin umění

16.10.2018

Král ironie Piero Manzoni / Všechny myšlenky jsou umění

Piero Manzoni patřil k předním konceptuálním umělcům 60. let. Vynikal především svými netradičními minimalistickými avantgardními přístupy. Konceptualisté byli nepřáteli vládnoucího pop-artu a dávali to značně najevo. Příchozí ,,nové umění“ naprosto dematerializovalo umělecké dílo. Tvůrčí metoda jednotlivých umělců byla velice přísná a hmotná podoba děl byla nahrazena skicou či myšlenkou.

Podstatou díla byl koncept, který mohl existovat odděleně od fyzického základu uměleckých děl. Rozhodující se stala idea a nikoli výtvarné práce či vytvořený objekt. Své představy vyjadřovali umělci rozličnou škálou médií – texty, mapami, diagramy, filmy, videi, fotografiemi, fragmenty slov či kombinací obrazu a textu. Většina konceptualistů zastávala názor, že umělecké dílo není postaveno na tradicích výtvarného umění a podle návodu jej může stvořit i naprostý laik.

Myšlenky konceptuálního umění poprvé formuloval Sol LeWitt ve svých pětatřiceti Větách o konceptuálním umění (jeho manifest byl publikován v roce 1967 v americkém uměleckém časopise Artforum a znamenal oficiální začátek hnutí konceptuálního umění, i když byla konceptuální díla vytvářena různými umělci již dříve). Za koncept můžeme považovat i dřívější díla třeba Yves Klein a jeho zóny prázdnoty (1958/59).

Jedna a tři židle

Jedním z nejuznávanějších postav konceptuálního umění byl Joseph Kosuth, jehož cílem bylo vytvořit ve svém díle takový obsah, aby dílo nepotřebovalo žádné komentáře či vysvětlení; všechno jeho dílo je podle něj výsledkem kreativního procesu, neboť bez provedení by žádná myšlenka nemohla být plně realizována. K jeho nejznámějším dílům patří Jedna a tři židle z roku 1965, který zobrazuje opakující obsah slova židle v reálné, obrazové i slovní podobě neboli tři dimenze židle – všechny jsou samostatné, svébytné systémy myšlení a fungování.[1]

Joseph Kosuth – Jedna a tři židle: Zdroj: www.moma.org/collection/works/81435

Ironik Piero Manzoni

Vedle Yvese Kleina, Josepha Kosutha nebo Robert Rauschenberg se svými konceptuálními projekty zapsal do paměti všech také italský avantgardista Piero Manzoni, který vytvářel absurdní umělecká díla, pečlivě je balil, konzervoval a signoval, aby je poté prodal. Kupující se nikdy nemohl podívat na obsah zakoupeného produktu, aniž by dílo nezničil. Tím Manzoni zlikvidoval původní funkci uměleckého díla a obestřel ho nedostupností pro každého.[2]

Umělcovo hovno

V roce 1961 zorganizoval akci Artist’s shit (Umělcovo hovno), kdy vytvořil devadesát kusů plechovek o rozměrech 48 x 65 x 65 mm s nápisem ,,Artis’t shit“ na obale v několika jazycích (italštině, francouzštině, angličtině a němčině).[3]  Vrcholem Manzoniho provokace byl prodej vlastních zakonzervovaných exkrementů za váhu obsahu plechovek ve zlatě. V roce 1962 prodal Manzoni plechovku Albertu Luciovi za třicet gramů osmnácti karátového zlata. V roce 2015 se jedna z plechovek prodala v aukční síni Christie’s v přepočtu téměř za šest milionů korun. Co se ale skutečně skrývá uvnitř, zůstává otázkou, protože otevření plechovky by nenávratně zničilo nejen konkrétní exemplář, ale i celý umělecký koncept, proto si dosud nikdo nedovolil žádnou z nich otevřít.[4]

Artist’s shit Zdroj: www.tate.org.uk/art/artworks/manzoni-artists-shit-t07667

Umělcův dech

Další z Manzoniho přelomových konceptuálních děl, Artist’s Breath (Umělcův dech), je tvořeno červeným balónkem naplněným dechem autora připevněným na dřevěné desce. Balónek je uvázaný na provázku připevněným k desce dvěma pečetěmi. Manzoni k dílu řekl „Když nafukuji balónek, vdechuji svou duši do objektu, který se stává věčným.“[5]

Artist’s breath Zdroj: www.wikiart.org/en/piero-manzoni/artist-s-breath-1960

Manzoni také signoval nahá ženská těla či vaječné skořápky a prohlašoval je tím za své dílo. V roce 1962 vytvořil dílo Základ světa, které nebylo ničím jiným než celou Zemí, kterou Manzoni prohlásil za umělecké dílo.[6]

Signování těla Zdroj: blog.staedelmuseum.de/o_manzonifirma_2/

Piero Manzoni po sobě mnoho dalších děl nezanechal, jelikož se dožil pouhých 29 let. I tak jeho tvorba překračující hranice tělesnosti, intimitu umělce a definice umění, stále ohromuje celý výtvarný svět.[7]

Poznámky:

[1] Artmuseum.cz, http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=75, vyhledáno 1. 10. 2018.

[2] Lenka Bydžovská – Pavel Halík – Terezie Petišková – Karel Srp a kol, Dějiny umění 12, Praha, 2002. s. 9-12.

[3] Tate.org.uk, https://www.tate.org.uk/art/artworks/manzoni-artists-shit-t07667, vyhledáno 1. 10. 2018.

[4] Blog.artbanana.cz, http://blog.artbanana.cz/2016/07/piero-manzoni-a-jeho-konzervovana-ironie/, vyhledáno 1. 10. 2018.

[5] Tate.org.uk, http://www.tate.org.uk/art/artworks/manzoni-artists-breath-t07589/text-summary, vyhledáno 1. 10. 2018.

[6] Karl Ruhrberg, Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie], Praha, 2004, s. 509.

[7] Blog.artbanana.cz, http://blog.artbanana.cz/2016/07/piero-manzoni-a-jeho-konzervovana-ironie/, vyhledáno 1. 10. 2018.

Autor článku Hedvika Fajkusová