Magazine

Andrea je absolventkou Akademie umění v Banské Bystrici a Akademie výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě se zabývá klasickými grafickými technikami, digitální ilustrací i kresbou. Je spoluzakladatelkou ateliéru Kreslírna, který sídlí na pražské Letné a právě tam jsme se autorky ptali na její tvorbu, zajímavé spolupráce i plány do budoucna.

Andreo, tvé portfolio je velmi bohaté, zaujala mě např. celá řada grafických technik - od suché jehly, přes lept či akvatintu. Pracuješ s nimi pravidelně nebo je to pro tebe spíše určitá forma experimentu?

Ke klasické grafice mě přivedla stáž na AVU u prof. Lindovského, jehož škola byla vždy dost tradičně zaměřená. Rok jsem tam tvořila spíše klasicky zaměřené věci a hodně mě to bavilo, byla tam super dílna a málo studentů. Ten rok mi hrozně sedl, na Slovensku jsem tvořila spíše konceptuální věci, objekty a prostorové instalace. A potom mi to po té škole nějak zůstalo.

Grafiky tvořím průběžně pořád, akorát někdy intenzivněji. Grafika je očistec, člověk se na to musí dobře připravit a mít na to čas, zároveň je to i docela fyzicky náročný proces. Při tvorbě také samozřejmě neexistuje Ctrl+Z (krok zpět) jako v počítači, takže ten proces je i takový boj sama se sebou. Člověk se musí smířit s tím, že se to nějak natiskne a už to nejde vrátit zpět. Každý krok musí být předem promyšlený, v době počítačů to určitě nemusí vyhovovat každému.

Ty ale pracuješ také s vektorovou ilustrací ...

Ano, pracuji a je to úplně jiné. Vektorová ilustrace mi zabírá možná ještě více času než klasické grafické techniky, ale jsem spokojená s tím, že se ta věc dá změnit. V tom je velký rozdíl oproti grafice, která je nevratná a řada lidí se na ní kvůli tomu po škole také vykašle. Pro mě je ta grafika stále trochu provokativní - trochu mě štve, ale tím pádem mě také baví, protože je tam ten impuls, že se musím hecnout.

Někdo má pocit, že práce na počítači je méněcenná, ale pro mě to tak není. Ta práce vychází většinou z mých kreseb a v tom jsou roky práce. Kreslím na dovolené, v práci, všude a ten vektor, který tvořím v Adobe Illustrator mi trvá dlouho, protože to pro mě není zas tak komfortní zóna.

Pracuješ také s risografií, jaký k ní máš vztah, někomu např. nevyhovují tiskové chyby, které vytváří...

Mně to sedí, ty tiskové chyby se mi líbí a narozdíl od digitálního tisku, u kterého člověk ví přesně, co z něj vyleze, se dá s risografií experimentovat – dá se např. otáčet a natisknout ji trochu jinak než to původně mělo být. U risografie se zároveň musí docela přemýšlet, těžko se představuje, které místo bude černé, červené a jak se budou barvy překrývat. Tisk risografií je pro mě zároveň takový rituál, jezdím je vždy tisknout ke kamarádovi na Slovensko.

Tvojí tvorbou se celkově prolíná řada podobných, často geometrických prvků, pracuješ hodně s interiéry, odkud to pramení?

Asi první co se v mých dílech objevilo byla taková geometrizace, ne přímo interiér, ale spíše prostor. Když jsem se dívala na své staré skici a kresby, tak se v nich stále objevuje takový náznak prostoru, děje a symbolik. Všechny mají nějaký rámec, který obklopuje tu danou věc. V tom asi tkví mé uchopení prostoru. Je cítit, že věci v něm jsou nějak umístěné, skládají se určitým způsobem na prázdné ploše, která je pro mě také prostorem i když nemá načrtnutou nějakou kulisu. Tak asi ten prostor byl první a pak až ta geometrizace.

Jednou si mluvila o tom, že sis jako dítě ráda kreslila snové interiéry a inspirovala ses i sběrateli moderního umění a jejich domy...

To je pravda, mě vždy fascinovaly staré časopisy s fotkami bytů sběratelů, které byly absolutně crazy tím, jak byly zařízené. Možná v tom lze vycítit takovou americkou architekturu, LA a prosklené vily. Možná také vliv japonské architektury, která využívá paravány  - bloky hmoty, které člení prostor.

Z čeho vychází barevnost tvých ilustrací?

Ta estetika pastelových barev mi sedí a v tomhle období k tomu vždy nějak sklouznu. U těch risografií je to jiné - tam je barevnost omezena třemi základními barvami, které nesou válce v risografu. Jaká intenzita se povede je vždycky trochu překvapení.

Jakým způsobem tvoříš, začínáš kresbou?

Ano, okolo kresby se točí všechno, tam to začíná. Považuji jí za naprostý základ a svobodnou věc, protože skicář se dá vzít kamkoliv. Některé věci samozřejmě ve skicáři zůstanou a dál s nimi nepracuji - skicář je taková hrací plocha, pracovní věc. Všechny skicáky si schovávám a někdy se stane, že v nich po rocích najdu třeba začátek něčeho, na čem aktuálně pracuji. Zároveň přináší zajímavou otázku, kdy končí skica a kdy začíná kresba, je to vlastně takové zkoumání pole kresby. Ze skic také vychází mé grafiky.

Typické pro mě také je, že mě nebaví dělat velký náklad. Hodně grafiků baví ta duplicita, možnost dělat obrovské série. Já když grafiku vidím a považuji ji za hotovou, tak mi stačí někdy i jen jeden kus. K dotiskům se většinou musím dost přemáhat, protože ta věc je pro mě již vyčerpaná.

Jak hodnotíš rok 2018?

Zrovna jsem dokončila poslední spolupráce z minulého roku - ilustraci pro Albatros Media a dvě ilustrace pro Ambiente. Zajímavý byl projekt Eterle pro Dolce Vita, který byl prezentován na Designbloku. Potom jsem dělala ilustrace pro časopis Láv na celkem komplikovaná témata. Někdy je to náročné, když člověk dělá třeba dvě zakázky naráz a jednou ilustruje článek o jídle a podruhé se musím vžít třeba do tématu o transformaci v životě. Zároveň mě to ale baví, člověk se na to musí naladit a připravit se.

Poté jsem dělala velkou ilustraci pro Soffa s výběrem nominovaných autorů na Czech Grand Design. Ilustrovat práce designérů mi přišlo hodně zodpovědné, přistoupila jsem k tomu tak, že jsem umírnila barevnost a vybraná díla jsem umístila na pomyslnou scénografickou stage, aby to nemělo moc utáhlou estetiku a připomínalo to třeba muzeum nebo jeviště v divadle. Ta ilustrace nakonec tak zarezonovala, že se Soffa rozhodlo dát jí i na cover čísla. To byl asi highlight loňského roku.

Jakým způsobem navazuješ podobné spolupráce?

Časopisy oslovují mě, ale někdy také já je. Tak to třeba bylo u Soffy, protože v Čechách a na Slovensku není moc takto kvalitních časopisů, o kterých bych si řekla, že se mi tolik líbí – tu Soffu jsem si vyloženě vytipovala a potom to šlo rychle. Setkání, zadání a už jsem seděla u Googlu a přemýšlela, které designéry pro ilustraci vyberu. Představu toho, jak to bude vypadat jsem ale měla celkem rychle - přemýšlela jsem nad metafyzickou malbou, ta se mi vždycky líbila kompozičně a pamatuji si, že ve mě hodně rezonovala třeba v prváku na střední. Zaujala mě na ní ta práce s nevyřčeným, s atmosférou prázdna nebo tušení něčeho, to, že tam není ilustrovaný děj, ale diváka to uvádí do nějakého prostředí, kde jsou jen náznaky, stíny čehosi - takové bezčasí.

Co chystáš na rok 2019?

Uvidíme, je to živý proces. Aktuálně jsem ráda, že můžu dokončit všechny spolupráce z minulého roku a zaměřit se na volné věci a novou sérii risografií. V té nové sérii risografií se možná objeví tento vymyšlený prostor. Odkazuje to hodně k moderním vilám na skalách, někdy si představuju, že tam bydlím. (smích) Z dětství si třeba pamatuju, jak jsem si v paneláku listovala v knihách o dějinách umění a naprostá bomba byla, když jsem poprvé viděla domy třeba od Franka Lloyda Wrighta...

Tady je příprava na novou odlehčenou sérii risografií "Fantasy Island". Jsou to takové zvláštní stavby, které drží na jednotném podkladu - není to náhled do nějakého interiéru tak, jako předtím, ale možná až samostatný objekt. Je to opuštěný ostrov s nenápadnými obyvateli, kteří se nikde jinde nevyskytují. Chtěla jsem se trochu odklonit od chladnější, konceptuálnější ilustrace. V té budu dále pokračovat, protože mi sedí, ale tahle série bude trochu hravější, stejně jako je pro mě tisk samotné risografie. Nebudou v ní jen artefakty katalogových domů, odkazy na moderní architekturu, postmodernu a podobné chladné věci, ale objeví se tam třeba náznak života, který se v mých dílech většinou neobjevuje.

Za sebou máš spoustu zajímavých spoluprácí, ale i výstav. Zaujalo mě třeba, že jsou tvoje práce zastoupeny ve sbírkách centra KADS v New Yorku, jak k tomu došlo?

To byl myslím rok 2014 a byla to otevřená soutěž, kam se hlásilo kolem sto lidí a porota z toho centra vybírala mladou grafiku. Vybrali můj hlubotiskový soutisk dvou matric a po výstavě jsem tam pak tisk věnovala na podporu chodu organizace, protože se mi líbilo, že se zaměřují právě na ruční grafiku. Byla to fajn spolupráce  - první věc po škole, kdy zrovna člověk přemýšlel, zda dále tvořit hlubotiskovou grafiku a tenhle projekt byl trochu podpora a ukázal, že to někoho zajímá a že to není jen tvorba do šuplíku.

Jak to vůbec bylo s Kreslírnou, kdy jste ji zakládaly?

Asi 2014, dva roky potom, co jsem dostudovala jsme se s kamarádkou dohodly, protože jsme chtěly mít také vlastní prostor na práci. Původně Kreslírna sídlila na jiné adrese a v roce 2018 jsme našly tento prostor. Původně tu byla půjčovna natáčecí techniky a sklad a kdysi také sochařský ateliér.

V Kreslírně také vedeš některé kurzy?

Ano, teď mám například kurz grafiky s dětmi, to mě baví. Děláme tisky, teď jsme dokonce dělali lepty, což se skoro nikde nedělá. Mě se ale líbí dát jim tu možnost a neodříct náročnější techniky jen kvůli tomu, že to „nejsou schopny udělat". Je to spíš o tom, že si s tím někdo mimo lekce dá práci a udělá za ně práci s kyselinou.

Mě zároveň moc nebaví dávat dětem příliš jednoduchá zadání. Máme to tak i na kurzech kresby a malby, dám jim třeba zadání "Gerhard Richter" a děti s tím v pohodě pracují. Jediní, kteří se nad tím pozastavují, jsou rodiče. Děti ještě nemají takovou brzdu, že by si říkali, „Ježiši, Picasso!".

S Andreou Šafaříkovou si povídala Petra Widžová.