Magazine

Festival uvedl v premiéře vítězný film letošního festivalu v Cannes, Zloději (2018) Hirokazy Kore-edu. Japonský režisér tvořící od poloviny devadesátých let si získal v posledních letech úspěch u širokého domácího i světového publika. Napomáhá tomu vstřícnější kamera i vyprávění, které se liší od jeho ranných snímků. Kore-edovi se v posledních letech daří natáčet rodinná dramata s celospolečenským přesahem vhodná jak pro běžného diváka, tak pro filmové profesionály, které zaujmou svou neokázalou prostotou, inteligentní dramaturgii a scénářem.

Kore-eda se v Zlodějích vrací k tematizaci ztracených dětí bez domova, podobně opuštěné dětské postavy jsme viděli v jeho filmu Nikdo neví (2004). Na snímek Jaký otec, takový syn (2013) navazuje v problematice moderních rodin. Kore-eda skoumá, jestli je dobré zázemí pro vývoj dítěte je v přímé závislosti na finančním zabezpečení rodiny.

Film nejvíce vyniká humanistickým ponorem do postav, které by nám ze své podstaty mohli být velice nesympatické. Jsou mezi nimi drobní zloději, lidé žijící ze sociálních dávek a příspěvků na děti, mladé ženy, které místo studia v zahraničí volí brigádu „natřásaní prsy“. Kore-eda se na svoje postavy dívá s laskavostí a trefným všudypřítomným humorem identifikuje jejich chyby a životní styl, který se nemyslí na budoucnost. Zároveň jsou jeho filmy výjmečně dojemné, bez cíleného emočního nátlaku na diváka. Pozitivně působí i zredukování melodramatické filmové hudby, kterou Kore-eda zahlcoval své předchozí snímky.

Ve druhé polovině snímku Zloději prochází filmové vyprávění velice zajímavým zvratem. Co se nejprve jeví jako naivistická idyla o živote chudé rodiny z periferie, se změní v odtažitý portét velice složitých společenských problémů a násilí. Metadokumentární přístup závěru filmu převrací a problematizuje všechno, co divák dosud viděl. I přes vstřícnou formu nechává Kore-eda na divákovi, jak se bude stavět ke komplikované „rodině“ z předměstí.

Obr: Hlavní hrdina Jacek (Mateusz Kociukiewicz) a jeho přítelkyně jako extravagantní zamilovaný pár ze začátku filmu Tvář (2018)

Polská režisérka Margolzata Szumovska se již od začátku své tvorby vyznačuje bystrým vhledem do kontroverzních soudobých společenských problémů. Její přístup je sympatický výběrem témat, které nejsou poplatné době.e. Nacházíme je kdesi na hranici ztráty identity, propadnutí náboženství, nebo jiným myšlenkově i fyzicky pohlcujícím principům. Ve snímku Ony (2011) zkoumala fenomén prostituce mladých studentek ve Francii, Ve jménu... (2013) nabízí portrét romantického vztahu mezi knězem a jeho chráněncem z nápravné skupiny, který se na konci proměňuje v ostrou kritiku. Tělo (2015) se zabývá hranicemi tělesnosti a toho co je přesahuje. Křehké postavy  náctileté anorektičky, postaršího alkoholika a osamělé senzibilky se nenuceně propojují v mozaice filmu.

Tvář (2018) je velice suverénní a drastická sonda do vesnického života v Polsku a minimálně i v oblasti severu Slovenska. Drobnokresba pokrytectví a malosti nastavuje polské společnosti zdrcující zrcadlo za užití  nekorektního humoru. Pokřivenou realitu umocňuje i snově působící amorfní kamerový filtr, který nezvyklým způsobem nesymtericky rozostřuje prostor obrazu. Film se skládá vesměs z výjevů rigidního katolictví v kombinaci s alkoholizmem, absencí podnětů a sporech o majetek. V druhé půlce snímky Szumovska rozehrává nevyrovnanou bajku o ztrátě tvářě a hledání identity. Tahle část se zdá sama o sobě nevytěžená, ač se autorka dotkne různých zásadních témat.Víc než struktura filmu zaujmou jednotlivé scény, které svým laděním připomenou dekadentní výjevy z filmu Čtverec (2017) Rubena Ostlunda . Je dobrou správou, že se současným reflexivním kritikám dostává na světových festivalech víc a víc pozornosti.

Obr: Hlavní hrdina Luo Hongwu (Huang Jue) snímky Poslední večery na Zemi (2018) uprostřed neonového nočního Kaili.

Z mladších talentů stojí za zmínku druhý celovečerní film čínského básníka Gan Biho. Jeho předchozí snímek Kaili blues (2015) byl neuchopitelným, hranice času a prostoru přesahujícím ponorem do minulosti, do vědomí jednotlivce. Film je  také snahou o překročení  konvencí filmového média a tíhy vlastní minulosti.

Poslední večery na zemi (2018) plynou v podobném duchu, tentokrát ve stylizovaném vizuálu neonového nočního Kaili, v doprovodu noairovských postav a překvapivého vstupu do 3D rozměru. V úvodu k filmu diváci v sále slyšeli, že usnout u některých filmů, může přispět k většímu kinematografického zážitku. Film Poslední večery na zemi je toho důkazem. Hlavně pokud se probudíte do 3D světa čtyřicet minutového jednozáběru, v kterém postavy básnickým jazykem mluví o tom, že se jim tento večer jenom zdá.

Ponurá kontemplace o pomíjivosti, vášni, touze a konci noci, vás nutí nechat se filmem unášet, ale občas může působit poněkud chladně, či formalisticky. Jistá impresivní poetičnost se totiž podepisuje na vyprávění filmu: zvukům kroků, přechodům ze světla do tmy, nebo blikání pokažené lampy dává režisér stejný prostor jako samotnému vyprávění a obsahové složce filmu.

Obr: Femme fatale v podání Tang Wei jako dávná láska z minulosti hlavního hrdiny ve filmu Poslední večery na zemi (2018)

Cedric Kahn na sebe strhává pozornost svým moderním a zároveň klasicky vystavěným  filmem Modlitba (2018). Ten je klasický v nejlepším slova smyslu, tradičním tří aktovým vyprávěním, pečlivé dramaturgii a důsledné sondě do psychologie hlavního hrdiny. Modlitba vyniká také výborným castingem. Hlavní herec Antony Bajon ztvárňuje velmi přirozeným fyzickým herectvím adolescenta závislého na heroinu. Díky němu film i ve vypjatých scénách, které by mohli být pouhou exibicí „drsného naturalismu“ zůstává autentický, evokuje diváckou spoluúčast.

Obr: Společná modlitba v odvykčním katolickém centru, v popředí hlavní postava Thomase (Anthony Bajon), Modlitba (2018)

Film se věnuje tíživé složité tematice rehabilitačních protidrogových křesťanských center. Ty ve světových procentech vykazují nebývalou úspěšnost v léčbě díky kázni, modlitbě a tvrdé práci v rámci bratrstva podobně trpících mužů. Filmu se daří se velice detailně ponořit do přímo pekelného rozpoložení závislých, které po útěku z center může čekat smrt umrznutím a předávkováním na každém rohu. Na druhé straně odhaluje metodu „přeprogramování“ mysli skrze křesťanské učení. Radikální metoda odvykání funguje, ale pokládáme jí za etickou? Nevytváří vyléčení z pout drog ještě silnější pouto s tím, kdo nás od nich osvobodil?

Obr: V epizodní roli zakladateky katolického odvykacího centra se zjeví Hanna Schygulla, Modlitba (2018)

Festivalový průvodce novinového formátu přinesl svěží přehled uvedených filmů a pár rozhovorů s tvůrci . U každého filmu najdete tři krátké hodnocení, vybrané z uznávaných světových médii. Kouzlo výběru spočívá v tom, že se každé z nich nahlíží na film jinak. Jednoduše, první hodnocení je adorující, druhé je spíše pozitivní a třetí předkládá zásadní výtky vůči filmu. Divákovi to naznačuje, že ocenění na popředních festivalech nemusí být vždycky zárukou kvality a splnění každého očekávání. Zejména o těchto filmech je dobré diskutovat, nenechat splést dojmem neomylnosti porot, festivalovým marasmem a politikou.

Nechme se raději vtáhnout vyprávěním a estetikou uvedených snímků do jiného, svébytného vesmíru. Zkušenost s ním vás neopustí ani dlouho po shlédnutí.

Zdroje:

https://www.hollywoodreporter.com/review/long-day-s-journey-night-di-qiu-zui-hou-de-yan-wan-review-1111993

https://www.festival-cannes.com/en/