Magazine

Umělkyně Marta Krześlak (*1994) je absolventkou AVU ve Varšavě (ateliér nová média), AVU W. Strzemińskiego v Lodži (ateliér malby a grafického designu) a od loňského roku je také studentkou doktorského programu v ateliéru intermédií na AVU v Krakově. V její tvorbě převažuje performance (do jedné takové, nazvané „Catch If You Can“, v roce 2017 zapojila svou sestru-dvojče, se kterou si vzájemně házely citrony), instalace a site-specific projekty. Krześlak pracuje ve své garáži a často využívá videonahrávky, koláže fotografií a nalezené ready-made objekty, které nějakým způsobem reflektují narušený vztah mezi přírodními silami a lidskou aktivitou. V jejích dílech můžeme nalézt opakující se motivy pláže, lesů a vodních toků, zkrátka míst, do nichž se otiskla stopa člověka.

Mezi zdmi bývalých mrazíren autorka divákům nabízí svou představu o zpustošeném světě, který po sobě lidstvo zanechá. V první menší místnosti je na zemi v řadě vyskládána série dvanácti objektů, z nichž každý v sobě nese určitý příběh. Jednotlivé předměty, které autorka našla mezi odpadky, popř. k nim má nějaký osobní vztah, společně tvoří jakési „makety“ budoucnosti. Svým vzhledem napodobují přírodní útvary, ale jsou vytvořeny pomocí každodenních předmětů vyrobených z umělých materiálů, ať už se jedná o elektroniku, svítidla, stavební pěnu či hračky pro děti. Už samotné názvy napovídají, co symbolizují. Vedle sebe stojí Rapsberry Stick (Malinová tyč), Waterfall (Vodopád), dětská skluzavka, po níž teče modrá rozpraskaná barva připomínající spíše povrch pouště, než horskou bystřinu. Dále je zde Cave (Jeskyně), Fallen Star (Padlá hvězda) či Stardust Catcher (Lapač hvězdného prachu), satelit, který slouží pro přijímaní signálů pro televizi, na kterou se už lidé nedívají. Jaké signály tedy přijímá? Další díla už explicitněji odkazují na současnou ekologickou krizi a její důsledky, jako Melting Ice Berg (Tající ledovec), Seaside Rock Infected by Sunset (Přímořské skály infikované západem slunce) nebo Uranium Opencast Mine (Povrchový uranový důl). Ten, jen pro zajímavost, obsahuje dovezený písek z autorčina rezidentního pobytu.

Nicméně „zlatý hřeb“ expozice je již zmíněný nafukovací hrad, který zabírá téměř celou následující místnost a hned po příchodu zavalí všechny vaše smysly. Záměrně není plně nafouklý, takže jsou jeho barevné věže napůl splasklé, a svým tvarem evokuje hory zdecimované krajiny. Jeho základní „funkčnost“ je však zachována – zůstal přístupný veřejnosti, takže si na něj kdokoli z návštěvníků může skočit a dle libosti skotačit (a nemusí se ani zouvat!). Musí však počítat s tím, že do jeho nozder se navalí štiplavý pach zvířeného prachu ošuntělého a špinavého pozůstatku toho, čemu jsme říkali civilizace. Nikdo přeci neřekl, že budoucnost bude růžová! Tísnivý pocit ještě dokresluje píseň autorky, jejíž text je otištěn v kurátorském textu. Zpívá se v ní o vizi světa plného bortících se ledovců, erodovaných skal, hromad plastů a kontaminované půdy. Až nyní se plně propojí koncept hradu a vystavených objektů v předešlé místnosti.

Výstava Marty Krześlak je působivá tím, jak je rozporuplně bizarní. Na jednu stranu chcete v zábavním hradu zůstat co nejdéle, na druhou vás bolí hlava z hlasitého větráku a dělá se vám zle z všudypřítomného prachu a špíny. Do toho vám tanou na mysl opuštěné dětské hračky, nefunkční satelity, mrtvé korálové útesy a umělohmotné maliny. Je to děsivý, nehostinný svět. Naštěstí ho ale ještě můžeme hlavními dveřmi opustit…