Magazine

Malinová se ostravskému publiku představila již loni v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka na výstavě Pinďousmrsk (což je autorčino potměšilé označení člověka, který dělá „blbé fóry nebo blbé umění“), kde vystavila celkem sedm velkoformátových pláten. Už samotný název „Pinďousmrsk“ dává znát, že jedním z principů, s nimiž Malinová pracuje, je vtip, ironie a nadsázka. Je tomu tak i v případě interpretačního rámce jejích děl, kdy umělkyně volnou hrou asociací rozpracovává určitá témata a příběhy, aniž by se ale snažila o násilné vkládání či podsouvání významových rovin.

Výstava, jejímž kurátorem se stal Martin Mikolášek, nese název Soptík surrealismu, kde Malinová divákům předkládá sérii devíti olejomaleb vzniklých v roce 2018. Rozpracovává zde několik nových motivů, zároveň je však věrná svému specifickému malířskému rukopisu. Její snové a tajuplné obrazy je však poměrně těžké zaškatulkovat. Malířka vychází do velké míry z vizuální tradice surrealismu a kubismu, zároveň však přirozeně absorbovala nové principy ve figurální malbě (její směřování ovlivnily např. malířky Dana Schutz a Jordan Kasey), kterou autorka pojímá robustně, až sochařsky. Její postavy prošly vývojem od kresebnějších, plošných a ornamentálních forem více k plastickým, plným a hutným. Obrazový plán se zjednodušil (ač je pořád plný optických zkratek a hříček) a důraz je kladen více na práci s barvou – jak její optické kvality (odstíny, teplota, světlo), tak její fyzické vlastnosti. Umělkyně na svých plátnech barevné plochy stínuje a jemně prolíná, jinde je zase skládá do oddělených pásů. Často také vytváří na vybraných místech pastózní nánosy, které ještě více umocňují barevné přechody mezi jednotlivými zachycenými objekty.

Klasické výstavní prostory Galerie Dole se výborně hodí pro expozici takového typu děl, jako jsou plátna Malinové. Na čistě bílých stěnách působí její obrazy i přes svůj menší, klasický formát monumentálně. Prvním prezentovaným obrazem je Paleťák, jakási podivná personifikovaná bytost, která drží paletu, ale sama paletou je. Paleťák se na diváka šklebí svými otvory, balancuje na mohutné noze se dvěma prsty s modrozelenými nehty a vztyčenou rukou jako by nás nabádal, abychom se nebáli a přistoupili k němu blíž. Celý výjev působí až halucinogenně, možná proto, že v jeho oční jamce zářivě svítí žlutá tableta léku. Jak dlouho bude trvat, než se po ní natáhnete?

Vedle Paleťáka je umístěno plátno Horizont. Malinové se v něm jednoduchými prostředky povedlo propojit první obrazový plán, na němž je abstrahovaná ženská figura, s temnou vodní hladinou v pozadí. Malířka zde pracuje se svým oblíbeným tématem klíčové dírky, a navíc nově také s elementem vody. V tomto díle se ale spíše odráží autorčin osobní vztah k plavání, než skrytý, a v poslední době poměrně často omílaný, ekologický apel. Postava zobrazené ženy má ve svém torzu tři otvory, skrze něž vidíme do otevřené krajiny. Vyjmuté části, které svými tvary odpovídají dírám v torzu, jsou jako natura morta naaranžovány na stolku před ní.

Téma vody se objevuje také v obrazech Plavec, Potapěč a Slunce, kde se centrální postava vynořuje z rozčeřené hladiny. Je z obou stran obklopena dvěma bytostmi se zavřenýma očima, jejichž rozechvělá víčka kopírují tvar vlnek. Obě se potápí a v orantském gestu se upínají k postavě uprostřed, jakémusi slunečnímu božstvu. Jejich ruce ale mohou patřit i jemu, formální složka obrazu je ambivalentní, stejně jako symbolika všech vystavených děl. Autorka si hraje s divákem a neustále před ním odkrývá a zakrývá svá tajemství (stejně jako klíčem zamykáme a odemykáme pokoj), čímž v nehybných obrazech vytváří zvláštní napětí. Stejně tak je tomu v malbě Milenci, která evokuje Narcise a jeho milovaný odraz. Koho vlastně ve vztahu milujeme? Výstavu pak ještě doplňují malby Paletka slunce, Zeměborka a znepokojivý Soptík surrealismu, jenž dal název i celé samotné výstavě.

Obrazy Pavly Malinové jsou mnohoznačné a otevřené čtení. Je jen na divákovi, kam se nechá svou fantazií unášet a jaké příběhy se mu vynoří před očima. Stačí jen pohlédnout skrz klíčovou dírku a nechat se vtáhnout do jiného „nadreálného“ světa.