Magazine

Už to nelze pominout: videomapping představuje v dnešní době zásadní prvek v naší vizuální kultuře. A nezůstává to jen u toho; událost, kterou tvoří, se stává ohňostrojem 21. století. Oproti ohňostroji má spoustu výhod: není apolitický, dává podnět k tvorbě a mecenášství na jedné straně, dovoluje spojit oslavu s pohroužením do tématiky. Typickým formátem, který videomapping přináší a který sdílí s ohňostrojem, je odpočet. Jak jsme mohli vidět na nedávném Signal festivalu (videomapping na kostel sv. Ludmily), tento odpočet může tvořit svébytnou uměleckou stránku projektu.

Občas je zajímavé popřemýšlet nad tím, čím se vlastně promítání videomappingu liší od promítání filmu. Videomapping se pochlubí logy svých sponzorů, ale v drtivé většině případu nemá klasický formát titulků. Za to má odpočet. Odejít během titulků je běžné, zatímco odejít při videomappingu po odpočtu se zdá jako něco nemyslitelného.

            Celé Václavské náměstí natěšeně upírající zraky k Národnímu muzeu si asi poprvé v historii muselo tuto možnost připustit. Po odpočtu, klesajícím tématicky od čísla 28, jen ze středu fasády projela světelná smršť a náhle utichla. “To asi nějaké technické problémy”. “Tož na Slovensku by sa to nestalo!”, ozývalo se z davu. Monumentální Národní muzeum jen stálo ve své vznešené prostotě a tiché velikosti.

Videomapping byl jasně naplánován od 20.00 do 20.10. Tak co se dělo? Stála jsem a tiše poslouchala, co se děje kolem. Asi po 6 minutách už jsem se smála od ucha k uchu a byla téměř přesvědčená, že už i na videomapping přišlo “období konceptů”. Lidé už se otáčeli a naprosto vážně odcházeli. Asi uvěřili stejně jako já, jen se z toho neradovali (ostatně, dalo by se to trochu pochopit, na facebookové stránce události se lidé domlouvali na společný výjezd až z Brna). Naprosto upřímně jsem uvěřila v geniální použití ironie, kdy by poutavý název “Videomapping století” znamenal velkolepý odpočet, který by pro velký dav tělesně zpřítomnil táhnoucí se čekání na návrat Národního muzea do našich životů. Představte si, jak by to bylo skvělé, byly by toho plné noviny, lidé by byli naštvaní, že je někdo podvedl, diskutovalo by se o tom, co je dobrý videomappingový event, a přitom by lidem až zpětně docházelo, že za svou účast vůbec nic nezaplatili a Národní muzeum jim vůbec nic nedluží.

Jenže takovou klukovinu si etablované vizuální studio ani žádný sponzor na triko nevezme. Xlab[1] není pro nová média to, co Banksy pro street art. A tak se k lítosti mojí a i okolních diváků pozdě, ale přece pustil oficiální program. Videomapping století: svědek dějin naplnil očekávání; jakákoliv větší nápaditost než průřez velkými události nandanými do efektů se nekonala. Celá záležitost byla melodramaticky vážná a její hlavní účin spočíval v srdcelomných zvukových efektech bombardujících letadel a velkých postav, které jakoby prorocky promlouvaly k diváctvu. Po technické stránce šlo o kombinaci čisté animace a archivních filmových záběrů.

 

 

Národní Muzeum z toho vlastně vyšlo jako takový trpitel. Aby se neřeklo, občas z jeho architektonických prvků utvořili nějaký ten efekt, ale tím to pro něj haslo. Promítaly se na něm záznamy událostí, které sice šly po sobě, ale s ním jako takovým neměly vůbec co dělat. Často šlo jen o navození atmosféry, a bylo slyšet, že lidé se na to chytají. “Hele, to je Gabčík!” “Ne, to je RAF!” Václavské náměstí chvíli připomínalo základní školu. Musím říct, že po pár letech sledování videomappingu mi připadá, že se v české společnosti uchytl právě proto, že potřeby snaživého disciplinovaného školáčka a vycepovaný vztah k dějepisu je velmi vlastní českým náturám.

V průběhu se objevil znak třetí říše v tympanonu muzea nebo zavlál obrys standarty Občanského fóra. Bude se to zdát jako puntičkářství, ale musíme si uvědomit, jak zásadní názor je divákům vnucován, pokud Národní muzeum jako svědek historie je prezentováno jako dějiště plošných událostí, které s ním jako takovým třeba moc nesouvisely. V tu chvíli jakoby se i úloha lidí na Václavském náměstí podcenila. Během toho všeho jsem myslela na události, jejichž záznamy v muzeích reálně visí: jako fotografie uměleckých akcí, kdy se Jiří Kovanda otočil na eskalátoru a cestou nahoru tiše hleděl člověku za sebou do očí. Přeci nejde o to, jak to celé vypadalo, ale o to, co to vlastně znamená; radikální změny v chování, vnímání, myšlení.

Za to videomapping Národ opět sobě, zacílený v neděli 28. Října 2018 na nábřežní fasádu Národní divadla byl jiný. Silně se v něm uplatnila právě zdravá dávka nadnesenosti. Národní muzeum bylo nejdřív vizuálně vybudováno; jeho víceméně monochromní fasádě byla dodána živá barevnost. [2] Při bližším zkoumání bylo vidět, že barevné výplně vycházejí z maleb uvnitř nebo se jedná o vtipné pastiše renesančních maleb s kreativně (a v malé míře) zakomponovanými logy hlavních sponzorů.

 

 

A pak to blaflo. Ze střechy se dokonce valil kouř. Ale to hlavní: v tu chvilku z davu na mostě vyběhla skupinka hasičů jak z doby císaře pána, a ze žebříku a odevšad do troub začali křičet “Hoří!” “Pomozte hasit!” “Národ opět sobě!” “Haste, haste!” (Byl to pokyn k tomu, aby si lidé vyfotili QR kód a z mobilní aplikace přihazovali vodu na požár.) Když požár uhasili, divadlo přece spadlo. Přihlášené osazenstvo jej ale pomohlo navíc ještě znovu vybudovat. O symbolickém, ale snadno přístupném sdělení nemusím snad ani mluvit. Celá záležitost se zdála nesmírně krátká a probíhala stále dokola i s nasazením hasičů! A přitom se celý mapping skládal vlastně z figur, které už leckdo dnes považuje za klišé, které ho nicméně formovaly. Ani oživení události požáru nebylo vážné; šlo o vkusné zkombinování ironie z tématického použití kýče a ironie, kterou si spojujeme s noblesou 19. Století. Cimrman.

Studio 3dsense, které Národní divadlo virutálně zapálilo, nedávno výrazně vystoupilo právě na Signal festivalu. Pro vnitroblok domů na Florenci vypravilo Erebus, simulaci černé díry, který byl tak svérázný, že vlastně vznikl z videomappingu, tradiční projekce na plátno a světelného designu. Pravděpodobně byste stejné autory za díly nepoznali, natolik se všechno podřizuje konkrétnímu objektu a jeho náboji. I proto je potřeba o videomappingu více psát a sledovat kvalitní autory, jejichž dílo nepojí nějaká stylizace, ale to, jak rozmýšlejí svůj přístup.

Tímto chci popřát české kultuře a všem, kteří se jí účastní, šťastné výročí a dovolím si menší povzbuzení: buďme lačnými a zároveň náročnými diváky! Nikdo nepřemýšlí o dnešním významu historických památek tolik, jako tvůrci videomappingů.

 

Poznámky:

[1] Autoři, kteří vyhráli tendr na výpravu videomappingu.

[2] Ostatně, neoklasicistní a neorenesanční budovy i sochy vznikaly z mylného názoru starších archeologů, že neměly barevnou povrchovou úpravu.